Výhody rozhodčího řízení a jejich ohrožení

Arbitrážní řízení je živé právní odvětví, které se vyvíjí a není mimo záběr zákonodárce ani veřejnosti

Vznikne-li mezi stranami spor, je pravidlem, že ho předloží nezávislé osobě či orgánu, jehož rozhodnutí se podřídí. Přitom chtějí, aby jejich spor byl rozhodnut rychle, spravedlivě a levně. Tradiční soudní řízení nedokáže těmto požadavkům vždy dostát. Proto se zejména ve 20. století velmi rozvinula rozhodčí řízení jako alternativní způsob řešení sporů.


Dvě světové války rozmetaly dřívější státní a ekonomická seskupení a poválečná situace přinesla nové výzvy světovému hospodářství a obchodu. Už po první světové válce se ukázalo, že národní regulace pro řešení sporů nestačí (co stát, to jiné předpisy, různé právní tradice, odlišné jazyky). Rozvíjející se mezinárodní obchodní vztahy vyžadovaly jiný přístup. Proto první mezinárodní ženevské konvence o rozhodčím řízením pocházejí již z let 1923 a 1927 (mimochodem Československo bylo signatářským státem těchto úmluv) a první moderní mezinárodní rozhodčí instituce byla založena v Paříži též v roce 1923.

Rozhodčí řízení má oproti soudnímu řízení řadu výhod, které níže rozebíráme. Zároveň jsou však tyto výhody poslední dobou v různé míře ohrožovány, což považujeme za neblahý trend.


Neformálnost a rychlost

Řeší-li strany svůj spor před rozhodcem (rozhodčím soudem), mají možnost dohodnout řadu aspektů konkrétního rozhodčího řízení. Není-li takové dohody, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí. Tato filozofie není vlastní jen českému právu, vychází z ní i většina moderních zahraničních právních úprav.

Rozhodčí řízení je koncipováno zásadně jako jednoinstanční (není zatěžováno velkým množstvím opravných prostředků). Jen výjimečně tak lze podat opravný prostředek či dosáhnout zrušení rozhodčího nálezu soudní cestou. Standardně proto platí, že když je rozhodčí nález doručen stranám, je soudně vykonatelný (jde o tzv. exekuční titul).

V 90. letech minulého století „objevili" anglosaští právníci výhodnost mezinárodní arbitráže a anglosaské právo začalo ovlivňovat její pravidla. Nezřídka se tak zavádějí regule umožňující požadovat po straně, aby předložila důkazy i proti sobě. To je v příkrém rozporu s tradičním kontinentálním principem, podle něhož je strana povinna prokázat jen to, co tvrdí, a nic víc. Výše nastíněný trend stírá hned tři z rozhodujících výhod rozhodčího řízení: neformálnost, rychlost a rozumné náklady. Zatímco dříve jsme se mohli u složitých případů setkávat se spisy, které měly jen několik desítek či maximálně několik set stran (a to včetně příloh), a celá řízení proběhla v řádu měsíců a byla levnější než soudní řízení, dnes je tornu jinak. Výjimkou nejsou spisy s tisíci (i desetitisíci) stran, doba řízení dosahuje několik let a náklady procesu jsou astronomické.

Strany často užívají velké právní týmy a ty rozhodcům předkládají nejen vše, co je věcně potřeba k osvětlení podstaty sporu a k prokázání tvrzení, ale prakticky vše, co u klienta, ale také v právních pramenech najdou. Tyto týmy pak účtují ještě před pár lety nepředstavitelné náklady a požadují jejich přiznání v rozhodčím nálezu. Při zmíněném přístupu stran, pokud jim v tom rozhodci nezabrání (což se stává málokdy, aby nebyli osočeni, že stranám berou možnost věc řádně projednat), se řízení stává mimořádně formálním a zdlouhavým.

Komplikaci pro principy rozhodčího řízení představuje i diskuse na téma tzv. „druhé instance". Tento institut částečně devalvuje jednu ze zásadních výhod rozhodčího řízení, tedy rychlost. Strany ale druhou instanci sjednat mohou. V otázce „druhé instance" je doposud v mezinárodní praxi akceptován jako nepřekročitelná hranice fakt, že rozhodčí nálezy nemohou být bez dohody stran přezkoumávány z hlediska věcné správnosti. V řízeních o zrušení rozhodčích nálezů tedy soudy smějí přezkoumávat jenom procesní pochybení. A protože jde o výjimečný prostředek, jsou pro jeho použití stanovena velmi přesná a restriktivní pravidla. V oblasti investičních arbitráží však sílí tlak, aby rozhodčí nálezy mohly být přezkoumávány povinně i z hlediska materiálního, protože na základě rozhodčích nálezů, které stát odsuzují k často vysokému odškodnění investora, jde o výplatu z veřejných prostředků, což má vliv na státní rozpočty.


Výběr sudiště

Rozhodují-li spory státní soudy, je možnost stran vybrat si sudiště buď zcela vyloučena, nebo velmi omezena. V rozhodčím řízení jsou to naopak strany, které sudiště vybírají. Takovou volbu učiní většinou předem, takže vědí, kde se budou jejich případné spory rozhodovat, a mohou se také informovat o rozhodovací praxi, pravidlech a nákladech řízení a dalších důležitých otázkách.

Zatímco klasické soudy postupují v řízení vždy podle pravidel té které země (u nás dle občanského soudního řádu), v rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci řízení vést. U klasických soudů je počet soudců dán procesními předpisy, v rozhodčím řízení mají strany možnost zvážit, zda chtějí vícečlenný senát, nebo rozhodce jediného.

Strany ovlivňují také náklady řízení. Pokud sjednávají svá vlastní pravidla, je jen na nich, jak náklady řízení upraví (u institucionalizovaných rozhodčích soudů jsou pravidla o nákladech součástí řádů). V řízení před řádnými soudy nemají strany prakticky žádný vliv na to, kterému konkrétnímu soudci bude spor předložen k rozhodnutí. V rozhodčím řízení si strany „své" rozhodce jmenují samy. Je to jedno z nejvýznamnějších práv, které stranám přísluší. Rozhodci musejí být samozřejmě vždy nezávislí a nestranní. V rozhodčím řízení je také stranám ponechána možnost určit místo řízení. Rozhodci se při rozhodování samozřejmě řídí hmotným právem, které je pro spor rozhodné, ale je možné, aby je strany pověřily k rozhodnutí podle zásad spravedlnosti, což je někdy velmi praktické řešení.

České soudy však mají tendenci zasahovat do rozhodčího řízení ve větší míře, než je zdrávo. Někdy tím může dojít až k porušení práv sporných stran. Původ tohoto přístupu českých soudů je třeba hledat v poměrně zvláštní situaci, když v ČR převážně z důvodu nedostatečného a neefektivního fungování soudů docházelo v minulém desetiletí k nadužívání ad hoc rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech. V reakci na tuto situaci a související politický tlak se pak soudy uchýlily k ochranářskému přístupu ve vztahu ke spotřebitelům a začaly klást na rozhodčí řízení nepřiměřené požadavky za účelem ochrany účastníka řízení - spotřebitele.

Je třeba říci, že strany nikdo nenutí, aby rozhodčí smlouvou odňaly svůj spor jurisdikci řádných soudů. Pokud však tak učiní, musejí strpět i to, že se na jejich případ nebudou aplikovat principy, postupy a předpisy, které by se jinak v soudním civilním řízení použily. Rozhodčí řízení je primárně v dispozici stran, a je proto založeno na zásadě, že rozhodci jenom posoudí, co jim strany předloží, a nesmějí pomáhat jedné ze stran. Snaží-li se české soudy (Ústavní soud, Nejvyšší soud)„roubovat" na rozhodčí řízení klasická pravidla sporného soudního řízení, dělají stranám medvědí službu. Nejenže aplikace některých pravidel je značně problematická, ale některá z nich jdou přímo proti zásadám rozhodčího řízení (např. poučovací povinnost nutí rozhodce, aby nebyl nestranný a napomáhal jedné ze stran, přesto na ní Ústavní soud trvá).

Soudní přezkum rozhodčích řízení má dopad i do exekuci. Například Nejvyšší soud v roce 2013 rozhodl, že pokud rozhodčí nález nevydal rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, jelikož rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc (navázal tím na judikaturu Ústavního soudu). A byla-li již exekuce nařízena, respektive zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost zastavit. Takový závěr přitom platí bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal a původně se rozhodčímu řízení dobrovolně podřídil.

Tyto soudní názory jsou ve svých důsledcích velmi závažné, nebot představují zásadní průlom do praxe, že námitky nedostatku pravomoci rozhodce jsou vyhrazeny jen rozhodčímu řízení samému a že soudy se v rámci přezkumu mají omezit jen na formální ověření, že byl rozhodčí nález vydán. Soudy v podstatě stranám vzkazují: neřešte problémy v době, kdy jsou jednoduše řešitelné (tedy v rozhodčím řízení), protože budete mít dost příležitostí je řešit až v době, která pro to není určena (např. až v exekuci). Tento soudní přístup je dle našeho názoru velmi problematický, jde proti principům rozhodčího řízení a chrání neodpovědné, kteří, ač mohli, své námitky neuplatnili včas a poškozují zájmy protistrany, která v dobré víře dospěla až do stadia výkonu rozhodnutí. Útěchou snad může být, že tyto názory soudů, které byly vysloveny primárně ve spotřebitelských sporech, nebudou přenášeny do sporů obchodních.

Jiným případem narušení zásad rozhodčího řízení je snaha soudů rozšiřovat důvody k materiálnímu přezkumu rozhodčích nálezů. Také tento názor je podle nás nesprávný. Institut zrušení rozhodčího nálezu soudem není žádným opravným prostředkem, v němž by se měly provádět důkazy k předmětu sporu, a ve své podstatě ani žádným novým sporem, nýbrž zcela zvláštním postupem, který může vést až k zrušení pravomocného rozhodčího nálezu.

Jeho výjimečnost mimo jiné znamená, že důvody pro zrušení jsou striktně dány, a také to, že důvod, pro který strana zrušení žádá, nemůže dodatečně navrhovatel měnit. Přísnost by se tedy měla vztahovat nejen na dodržení lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, ale i na to, že si strana musí důvody pro zrušení odpovědně vybrat, uvést je v návrhu a nemít možnost je později měnit.

A ještě jedna obecná poznámka na okraj: zatímco většina evropských zemí a jejich soudů jsou „arbitration friendly", tzn. snaží se vždy napadený nález „podržet" a ruší ho teprve, pokud shledají závažná procesní pochybení rozhodců, pak české soudy ruší nálezy pro naprosto marginální a banální pochybení a ještě se pak v řadě instancí přetahují, takže řízení o zrušení rozhodčích nálezů trvají dlouhá léta.

Kontroverzní tendence

Rozhodčí řízení je odvětvím, které prošlo dlouhým a zásadním vývojem, přičemž ne všechny trendy byly oceňované, a tato disciplína v průběhu svého vývoje musela překonat mnohé kontroverzní tendence. V relativně nedávné době, na konci roku 2016, došlo k zásadnímu kroku, kdy byl zřejmě vyřešen po dlouhou dobu palčivý problém rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech (zákonem je rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech zakázáno). Tato nedávná novela nám dokazuje, že arbitrážní řízení je živé právní odvětví, které se vyvíjí a není mimo záběr zákonodárce ani veřejnosti, a to jak odborné, tak i laické.


Robert Němec

Partner advokátní kanceláře PRK Partners a vedoucí týmu sporové agendy